THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud byste měli pocit, že u nás nevznikají zajímavé klubové rockové kapely, tak je to jen tím, že se pořádně nedíváte. Jedním z těch nejinteresantnějších (mých) objevů z poslední doby je plzeňské kvarteto DONNIE DARKO, které nejen hudebně, ale i personálně navazuje na to nejzajímavější, co Plzeň v tomto ohledu dala domácí rockové scéně. Jednou z takových kapel jednoznačně byl svěží metalcoreorockový tajfun SHOGUN TOKUGAWA, který si jako jeden z mála mohl zahrát i s METALLICOU a SLAYER na festivalu „Sonisphere“ a jejíž tři členy z poslední sestavy této skvadry najdete i v DONNIE DARKO.
Z celého EP „Supertramps“ nejvíce vystupuje jeho nejsilnější a současně i nejtvrdší skladba „Punk Is Dad“, která jakoby byla takovým oslím můstkem z doby SHOGUN TOKUGAWA. Metalcoreová minulost některých členů skupiny je stále znát, ale kombinuje se s indie rockem i jižanským feelingem. Jakoby tu kluky z DONNIE DARKO trochu šmrncnul vliv kapel ve stylu nedávno recenzovaných LETLIVE. Ostatní skladby už zdaleka nejsou nabité tak přímočarou energií a jdou spíše po rockové linii. Celá kolekce však nemá ani nejmenší šmouhu domácí zaprděnosti. Díky Kouličovi má nahrávka skvělý zvuk a více než cokoliv jiného budí dojem amerického živelného indie rocku, který se místy utrhl ze řetězu.
„Jedna z nejzajímavějších kytarovek na domácí půdě za poslední rok“
Jediné na čem by se ještě vyplatilo zapracovat, je množství nápadů, které stojí za to. Mnoho zajímavých míst, na které se vyloženě těším, nacházím hlavně v první skladbě, v těch dalších hledám důvody pro opětovné puštění mnohem déle. Ale to zcela jistě přijde, protože tady potenciál rozhodně je a není moc hluboko pod povrchem.
6 / 10
Nadějná debutová nahrávka nové kapely.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.